Jadis

28.10.2018

Při prvním střihnutí sebou trhla. Kovový svist ostří rozčísnul ticho v zšeřelém pokoji. Ani se nepohnul. Zkrotila svůj dech a dala se do práce. Není moc času, za chvíli bude svítat.  

Leží na břiše a tiše oddechuje. Dlouhé prameny vlasů se mu kroutí po zádech jako chapadla. Ze začátku se jí líbily, ale postupně jí začaly lézt na nervy. Žárlila na ně. Občas si nebyla jistá, jestli má radši ji nebo je. Nebo JI?

Ví, že musí postupovat rychle a systematicky. Jeden pramen za každou schůzku odvolanou na poslední chvíli, jeden pramen za každý slib šeptaný horkým dechem do polštářů. Takhle nějak se musela cítit Jadis, když vydávala rozkaz k popravě Aslana, vládce Narnie. Vládce, to sedí. Myslel si, že má všechno pod kontrolou, když se tak hrdě nesl životem a pohazoval dlouhou hřívou. Že si všechny a všechno získá na svou stranu. Jak si mohl myslet, že si ji ochočí? Ji, ledovou královnu, bílou čarodějnici? Pokořit možná, ale ochočit?

Další těžký pramen padá k zemi. Ten byl za společnou dovolenou - první a poslední - ze které předčasně ujel, protože ONA měla jeden ze svých záchvatů migrény a potřebovala ho. Nechal ji samotnou v hotelovém pokoji, v cizí zemi. Tehdy ji poprvé napadlo, že jsou ženy, kterým je souzeno potřebovat muže. A pak jsou ty druhé.

Potřebovala ho ještě mnohokrát. Když se přiblížil dlouho plánovaný společný víkend, když měli vyrazit do divadla nebo na koncert... A pak ty Vánoce. Štědré večery, kdy ji společnost dělala jen lahev Pinot Grigio a poblikávající světýlka z oken odnaproti. Protože ONA ho potřebovala. Kolik takových večerů vlastně bylo? Pět nebo šest? Jeden jako druhý. Stavil se pozdě odpoledne, byla na něm patrná nervozita a spěch. Prý by to bez ní nepřežil. Rychle se pomilovali. Dárek nestihl, ale "my si stejně nehrajeme na konvence, vynahradím ti to jindy". Zapadly za ním dveře a zůstalo jen ticho, světýlka a lahev vína.

Po tvářích jí stékají slzy. Už to chce mít za sebou. Ale ještě zbývá jeden pramen. Ví, že když ho neustřihne, nikdy nebude svobodná.

Pozval ji na večeři do luxusního podniku v centru. Pořídila si pro tu příležitost nové drahé šaty. Vlasy si vyčesala nahoru, jak to měl rád. Vzala si lodičky, ve kterých se dá právě a jen večeřet. Slušelo jí to. Vážně na okamžik uvěřila, že to udělá. Že jí po té směšně mrňavé večeři vezme za ruku a řekne, že od NÍ odchází, že už takhle nemůže dál, že chce být jen s ní. Napořád. A pak to přišlo. "Čekáme syna". Udělalo se jí špatně. Víc než z té informace, z toho množného čísla, které použil. Bože, vážně řekl "čekáme"? Na záchodě dávila humra, kterého měli k večeři. "Syna". Jak dlouho to proboha ví? Věděl to pět měsíců. Pět dlouhých měsíců, po které usínal vedle ní a v ní, a ona nic netušila. Právě v tu chvíli, tam u toho stolu pod obrovským křišťálovým lustrem se to stalo. Malý ledový střep se jí zasekl do srdce. Zalapala po dechu. Střípek poslední naděje, že tahle pohádka bude mít šťastný konec.

Slzy došly. Sedí na kraji postele, prohlíží si spoušť kolem sebe a připadá si jako ve snu. Pak se rychle oblékne. Naposledy pohlédne na muže na posteli. Svítá. Dost možná právě teď, kousek odsud za zdmi nemocnice, ONA přivádí na svět jejich dítě. Potichu zavře dveře pronajaté garsonky a zhluboka se nadechne. Je čas se odstřihnout. A při té myšlence se po dlouhé době usměje.