Ježíšku, přeji si aneb Jak se vyhnout zklamání pod vánočním stromečkem 

19.12.2017

Už dlouho o něm sníte. Představujete si, jak ho budete nosit, s čím ho budete kombinovat a jak Vám to v něm bude slušet. Pod vánočním stromečkem pak rozbalíte nenápadný balíček od Něho a, ne to není možné, je tam! Srdce Vám poskočí v hrudi a do očí se derou slzy dojetí. Probuďte se! A začněte konat dřív, než bude pozdě.

Co si budeme nalhávat, Vánoce jsou časem splněných přání možná tak pro děti. A často ani to ne. Když jsme byli malí, bylo to poměrně jednoduché. Stačilo si přát, například tu krásnou panenku s modrýma mrkacíma očima a dlouhými zlatými loknami, napsat dopis Ježíškovi, případně připojit dostatečně realistický obrázek, a pak už jen čekat. A na Štědrý večer, cink, cink, panenka ležela pod stromečkem. Pravda, oči neměla tak úplně mrkací a lokny byly spíš zrzavé, ale to bylo vedlejší.

Když jsme povyrostli, zjistili jsme, že s tím Ježíškem to není zas tak horké. Ale přiznejme si, stejně jsme na kouzlo Vánoc pořád tak trochu věřili. Pravda, často to vyžadovalo pořádnou dávku naivity. A také trpělivosti a shovívavosti vůči darujícím. Naše představa o ideálním daru byla mnohdy na hony vzdálená tomu podivnému předmětu, který jsme našli pod stromečkem. Zrovna nedávno jsem si uvědomila, oč jednodušší to má dnešní mládež. Rozechvělými prsty jsem otvírala "dopis Ježíškovi" od naší prepubertální holčičky a uvnitř stálo: Milý Ježíšku, přeju
si... a čtyři internetové odkazy. Cink, cink.

Pak přišly první lásky a s nimi (ne)nápadné náznaky, odezírání myšlenek a přání a více či méně naplněná očekávání v prvním společně pronajatém bytě. Nutno říct, že dárek byl tím posledním, o co ten večer šlo. Vzpomínáte?

A potom, někde mezi první láskou a tou poslední, se to pokazilo. Kouzlo Vánoc se změnilo v obligátní: "Co chceš letos k Ježíšku?" A automatické: "Nic". Takové to "nic", kterým jednou myslíme zlatý prstýnek s kamínkem, jindy kašmírový šál a někdy zas lístky na balet do Národního. A najednou kouzlo nefunguje. Pod stromečkem je v lepším případě nic, v horším papiňák nebo sada kuchyňských utěrek.

Trvalo mi poměrně dlouho, než jsem zjistila, že On to opravdu nedělá schválně. Ne, opravdu se neukájí mým zklamaným výrazem nebo špatně hraným nadšením nad rozbaleným darem-nedarem. Jen prostě na přímou otázku čeká přímou odpověď, a pokud ji nedostane, zařídí se
podle toho. Takhle jednoduché to je.

Následovalo přechodné období, kdy jsem vyzbrojena touto nově nabytou zkušeností, investovala nemálo času a sil, abych Mu naznačila (rozumějte, detailně popsala), co že by mi ten rok udělalo opravdu velkou radost. Na Štědrý večer jsem pak přešla bez mrknutí oka opravdu příšerný balicí papír (případně jeho absenci) a s nefalšovanou radostí (že to nakonec opravdu nepopletl a donesl tu správnou věc) jásala nad trefným darem.

Dnes už jsem dál. Postoupila jsem do dalšího levelu vánočního pokeru. Na podzim, s dostatečným předstihem a se vší láskou a pozorností, které jsem schopna, si pro sebe koupím ten nejlepší dárek, který mi na Štědrý večer dosloví vyrazí dech. V papírnictví vyberu krásný ručně dělaný papír a barevně sladěnou stuhu. Doma si otevřu portské, pustím si oblíbenou hudbu a svůj poklad něžně zabalím, navoním a ve správný čas láskyplně položím pod vánoční
stromeček. Je to můj rituál, moje nová vánoční tradice.

A víte co? Miluju Jeho překvapený výraz, když pod stromečkem zjistí, co že mi to letos nadělil! Cink, cink.