Krabička sem, krabička tam aneb Potravinové alergie a školní docházka

15.11.2017


Tento příspěvek je určen především rodičům, kteří se právě dozvěděli, že jejich dítko trpí některou z potravinových alergií či intolerancí a tápou v tom, co smí a nesmí po školce či škole požadovat.

Počet dětí s potravinovými omezeními každoročně stoupá. Zatímco trh na vzrůstající  poptávku dietních potravin reaguje více než pružně, totéž se nedá tvrdit o školských zařízeních. Řada rodičů tak denně řeší jednu a tutéž otázku: Co bude mé dítě zítra jíst?

Na první pohled je zpravidla nerozeznáte od ostatních. Pak ale přijde čas svačiny nebo oběda a máte jasno. Dětí s potravinovými alergiemi a intolerancemi stále přibývá. Ponechme teď stranou příčiny a zaměřme se na praktickou stránku věci.

Poté, co se vzpamatujete z šoku, že Vaše dítě trpí alergií či intolerancí lepku, mléka, vajec sóji... (doplňte si sami), nastudujete stohy odborné literatury, vymetete všechna diskusní fóra na internetu, od základu překopete stravovací návyky celé rodiny, proškolíte nejbližší příbuzné a vysvětlíte své ratolesti, co všechno "nesmí", nejspíš si oddychnete: "Máme to pod kontrolou. To dáme". A pak Vám to dojde. Co jste dosud považovali za samozřejmost, je najednou obří problém. Ano, máme na mysli stravování ve školských zařízeních. A tak vyzbrojeni nově nabytými poznatky a neochvějnou vírou v osvícený personál školních kuchyní vyrazíte vyjednávat.

Pojďme se teď společně podívat, s jakou reakcí se nejčastěji setkáte.

Uvaříme, není problém

Gratulujte si, právě jste vyhráli superjackpot! V praxi to znamená, že občas donesete bezlepkový chleba, tu a tam nějakou tu speciální mouku nebo rostlinný jogurt (a občas nějaký ten drobný úplatek pro ochotné kuchařky), ale jinak jste z obliga. O vše ostatní se postará škola. Nutno podotknout, že často na hraně zákona, nebo i lehounce za ní. Ale kdo by nepřimhouřil oko, nebo obě.

Uvaříme, ale zaplaťte

Škola bude pravděpodobně argumentovat vyššími náklady na vstupní suroviny, na vybavení a dispoziční úpravy kuchyně (např. oddělené skladování dietních potravin) a v neposlední řadě na odměnu nutričního specialisty. Podle novely vyhlášky č. 107/2005 Sb., o školním travování, z roku 2015, totiž dietní stravování ve školských zařízeních podléhá kontrole nutričního terapeuta. Proč to dělat jednoduše, když to jde složitě, že? "No co", řeknete si, "moje práce a
čas něco stojí a nutriční terapeuti taky musí jíst..." a vytáhnete peněženku.

Neuvaříme, ale ohřejeme

Vítejte do klubu! Stali jste se rodičem "krabičkového dítěte". Večery budete od této chvíle trávit v kuchyni a ráno vyšlete potomka do školy obtěžkaného výsledky svého večerního snažení. Počítejte se mnou: přesnídávka, polévka, hlavní jídlo, odpolední svačina - to jsou čtyři krabičky. Každý den! Spíláte v duchu škole a jejímu přístupu? Snažte se udržet pozitivní přístup a nadhled. Potomek se aspoň necítí vyčleněný z kolektivu, když může jíst společně
s ostatními, a Vy máte plnou kontrolu nad tím, co pozře. Navíc, může být i hůř, jak uvidíme dál.

Neuvaříme, neohřejeme

Noční můra všech "postižených" rodičů. Bohužel i s tímto přístupem se můžete setkat. Skřípete zuby, co si to dovolují? Od února 2015 školní jídelny sice mohou legálně připravovat dietní stravu, není to však jejich povinnost. "Dobrá", pomyslíte si, "ale to mu to nemůžou ani ohřát?" Pak vězte, že podle platné legislativy, aby jídelna "zvenčí" donesené jídlo mohla uchovat a posléze ohřát, musí mít speciálně k tomu vyčleněnou lednici a mikrovlnnou troubu. I to může tedy posloužit jako protiargument. Inu, kde není vůle, není cesty. Na druhou stranu přístup "neuvaříme, neohřejeme" de facto znemožňuje stravování dítěte ve škole, což znamená porušení školského a antidiskriminačního zákona. Tak se nedejte!