Postel s výhledem

13.03.2018

Pro všechny ženy, které se probouzejí krátce před rozbřeskem. A jednoho muže...

Otevřela oči. V podkroví bylo šero. Za okamžik bude svítat. Cítila to každým pórem svého nahého těla. Měla to tak odjakživa. Den co den procitala pár minut před svítáním, vyvržena z říše snů tou prastarou silou. Silou žen, které běhaly s vlky. 

Už dávno se s tím smířila a měla tu chvíli ráda. Moment, kdy se myšlenky zastaví a zůstanou nehnutě viset ve vzduchu, aby se s prvním paprskem slunce rozeběhly všemi směry: kupa nevyžehleného prádla, úkoly do školy, pracovní schůzky, dětské nemoci...

Teď ještě ne. Tahle chvíle je jen její. Poslední šance vyvolat vzdechy a doteky uplynulé noci, zhmotnit je, vdechnout a uložit do buněčné paměti svého těla.

Nebe za oknem ve štítu zrůžovělo a paprsek světla se nesměle rozeběhl po podlaze. Vnímala bolestně, jak se blíží k okraji postele a dopadá na tvář muže tiše oddychujícího po jejím boku. Byl tak krásný. Muži po milování vyzařují zvláštní klid. Jakoby z nich akt lásky smyl všechnu špínu světa a oni se probouzeli do nového dne čistí a nevinní, připraveni páchat další a další hříchy proti sedmému přikázání.

Milovala probouzet se vedle nich poprvé. Bylo to jako dostat po těžké a vleklé nemoci zázračnou infuzi, vypít elixír věčného mládí. Cítila, jak každá částice v ní vibruje a tepe novou silou a chtělo se jí zařvat oním křikem starým jako lidstvo samo.

Pohnul se a otevřel oči. Kouzlo pominulo. Je čas vstát, dát si sprchu a odejít. Ta chvíle se nebude opakovat a ona to ví. Už nikdy se vedle Něho neprobudí poprvé. Ale tu vzpomínku jí nikdo nevezme. Vzpomínku vypálenou do masa duše. Vzpomínku na postel s výhledem na nebe a souhvězdí znamének na jeho hrudi.