Svatomartinská

11.11.2018

Bylo to tím okem. Věděla to odjakživa. Komu patřilo? Nebo snad patří?

Nebyla sama. Heterochromie, odlišná barva duhovky, se vyskytuje asi u 2 % populace. Měla to nastudované. Ta její byla úplná, kdy celé jedno oko má jinou barvu než druhé. Pravé bylo oříškově hnědé, levé průzračně modré. Ve škole si kvůli tomu užila své, ale jí to nikdy nevadilo. Tedy to, že se jí posmívali. Vadilo jí něco úplně jiného. Levé oko zkrátka nebylo její. Věděla to. Vidělo vždycky o kus dál, než by mělo. Než by si přála. 

Začalo to už v dětství, když se maminka zavírala v ložnici s tím, že jí jen trochu bolí hlava. Věděla, že to tak není. Cítila, nebo spíš viděla, ten oblak smutku, který jí obklopoval jak ropná skvrna. Oblak, který ji v nepravidelných intervalech zahaloval po zbytek života, a dělal z ní dočista cizího člověka, kterému nikdy nedokázala porozumět.

Nebo tehdy večer. Bylo Martina a sněžilo. Ten rok poprvé. Sníh se sypal z nebe, jakoby nikdy neměl přestat, a město oněmělo úžasem. Táta odcházel do střižny, jako už tolikrát předtím. Jenže když se k ní sklonil, aby se rozloučil a popřál jí dobrou noc, uviděla to. Zavřely se za ním dveře a víckrát se domů nevrátil.

A pak v prváku na gymplu. Byla to láska jako trám. První opravdová. Ta, o níž si myslíte, že zemřete, když skončí. Nezemřela, jen to strašně bolelo. Viděla to na ní, už když se k ní blížila se zmrzlinou v ruce. Nejlepší kamarádka.

O pár let později zas viděla zklamání v jeho obličeji, přestože tvrdil, jak se těší. Rozešla se s ním ještě týž večer. Ne kvůli sobě, to kvůli tomu maličkému. Nebo maličké? To už se nedozví. Nadosmrti si však bude pamatovat zachmuřený výraz lékaře, když upřeně hleděl na monitor ultrazvuku. A byla zase sama.

Někdy si představovala, jaké by to bylo, kdyby si ho vyloupla. Ale tušila, že by si tím nepomohla. Po oku by zůstala díra a ta by třeba dohlédla ještě dál. "Chyba není v oku. To svět je špatně", říkala si v duchu. A světem myslela především muže.

Občas snila o tom, že se potkají. Dva různoocí. Třeba by se tím moc oka vyrušila a ona by byla úplně stejná jako ostatní. Normální. Ale nikde se jí nepodařilo dohledat, jaká je pravděpodobnost, že se náhodně potkají dva lidé s heterochromií. Možná je to tak lepší. Co kdyby na tom byl stejně jako ona? Jakou šanci na společnou budoucnost asi mají dva lidé, kteří už předem dohlédnou na konec svého příběhu?

Je Svatého Martina. Sedí za oknem své garsonky a dívá se na ulici. Pravé oko vidí lidi se zvednutými límci kabátů, jak kličkují mezi kalužemi a spěchají v husté chumelenici do svých domovů. Levé oko vidí příběhy skrývající se za jednou každou sněhovou vločkou. Tisíce, miliony, miliardy příběhů.